Přímo vpřed!!!
Tak konečně!!! Situace už byla polmalu neúnosná... Koulení je sice fajn, ale přece jen se člověk nedostane úplně všude kam by potřeboval. A o omlácené hlavičce ani nemluvím. No a taky se z toho trochu točí hlava.... Ale tatínek mi ukázal, že to jde i jinak - přímo vpřed plížením! Nejdřív mi to ukazoval (opravdu dost zábavný pohled...) a potom to se mnou trénoval. Ten princip, že musím hrabat nožičkama jsem pochopila skoro hned, ale že při tom musím i popondavat ručičky, to už bylo trochu složitější. Takže mé první pokusy byli asi taky dost směšné, protože jsem měla furt vystrčenej zadeček a nic. Ale to už jsou loňské sněhy. Teď už jsem lezec zkušený a dostanu se vcelku v pohodě kamkoliv chci (ale musím fakt hodně chtít).
To se to krásně zkoumá třeba květináč s hlínou (rodiče mi ho sebrali a dali někam jinam...), různé papíry v knihovně taky nejsou k zahození (tam ale taky vyhrožují brzským odsunem z mého dosahu...), ale nejlepší kořistí jsou tátovi pantofle když se nedívá! To jsem potom opravdu spokojená a jsem zticha jako pěna, protože jakmile to zjistí rodiče tak mi je hned berou (nechápu proč, vždyť jsou tak dobré...). No a samozřejmě také k hračkám se dostanu mnohem lépe, ale jak říkám pantofle jsou pantofle. Teď už se prý mám pomalu připravovat na nějakou chůzi. Občas mi na nohy dají srandovní věci kterým říkají boty, chytnou mě pod paží a furt říkaj jedna noha a druhá noha... Asi jim přeskočilo - já se přece všude dostanu plížením. To úplně stačí! Je to zábava hlavně proto, že je všude spousta nových príma věcí, které čekají jen na mě! Tak plížení třikrát zdar!!!